4:00 Procitl jsem celý spocený v bytě o velikosti 1 UNIMO buňky. Napětí před cestou mi nedalo již více usnout. Pokusil jsem se tělo trochu ochladit ve vaně o velikosti dětské vaničky.
4:30 Trochu to pomohlo, ale voda již vychladla, takže jsem prochladl a již nebylo do rozkládací postele s vyčnívajícím trámkem uprostřed návratu.
5:00 Poslední plánovaná hygiena v koupelně o velikosti toaletní kabinky ve vlaku, zanechat doma kartáček na zuby a pomalu dobalit, ale to až v mém rodném domě.
5:23 Dorazil jsem do ulice Josefa Suka a dal jsem si na zahradě ranní cigárko. Jako každý den se můj střevní trakt proměnil v tlakový hrnec s porušeným ventilem. Vše muselo bezodkladně ven.
6:00 Boží úleva. Batoh značky NISASPORT se krčil v obývacím pokoji. Na vrchu zůstalo místo na 5 krabiček cigaret a šusťákovou bundu.
7:00 Postávám na ulici, jestli mě už někdo konečně nevyzvedne, ale dohoda zněla jasně, až v 7:45, takže odcházím ještě pro jistotu jednout překontrolovat tlakový hrnec.
7:30 Tu čtvrthodinku už před domem počkám – cigárko – pohoda.
7:50 Černý Superb – odjezd směr nádraží – vůbec nemám šajn, co se bude dít.
U nádraží vysedáme z vozu já ministr práce s ministrem školství. Ministr obrany a ministr financí již popíjejí pivo. Můj batoh je sice plný, ale uprostřed srolované karimatky je dutina, do které se hravě schová 1 kg alkoholu. Řikám, to je dobrý, to je jako nic, stejně jedem vlakem. V hale již na nás čeká další člen. Stále nevím kam jedem. Z 5. nástupiště odjíždí pantograf do Poděbrad, přišla informace, že je to náš vlak a že odjíždíme. Vystupujeme v terminálu nádraží Poděbrady. Procházíme podchodem na 1. nástupiště. Jsem připraven absolvovat korzo po kolonádě, ale plán zní jinak. Za chvíli přijede R955 na nástupiště 1. kolej 3.. Prý náš vlak. Stále nevím kam se jede. Filip má jízdenku trvale skrytou.
Nu, padla 1. láhev. V Hradci Králové kratší pauza. Stále nevím kam se jede. Cesta plyne. Vlaková zastávka Starkoč je další místo, kde přeskoč-íme do dalšího vlaku. Opravdu přeskočíme, páč na přestu je rovných 60 sekund. Čas dodrželi a po 20 sekundách začíná couvat. Pro mě nepochopitelné, ale v této končině asi normální. Podle polohy slunce si myslím, že budeme někde okolo Náchoda. Projíždíme Hronov, Žabokrky a přijíždíme do Police nad Metují. Vysedat zavelel Filip. Již mírně omámen zkonzumovaným alkoholem a chlácholivou jízdou vlakem, odcházím směrem za ostatními. V čele jsou ti, co mají dlouhé nohy. My s krátkýma, jdeme s rozvahou a nepřepalujeme síly. Močení je průběžnou záležitostí, ale sebemenší se zdržení znamená odstup. Jsme na zastávce autobusu. Někam jedem, stále nevím kam? Hle bus nás dovezl na náměstí v Polici nad Metují. Ale koho to naše oči nevidí. Ministr kultury se nám vychrupkal a dorazil za námi tou pobouchanou Oktávkou. Nu což. Přivítali jsme se a zašli do hotelu Ostaš. Denní menu bylo velmi rozmanité. Samozřejmě pivo G a něco k jídlo. Někteří dostali chuť na prima průhlednou zelňačku v průhledné misce pro psy. Já si dal průhledný vývar v téže misce. Jako druhé jídlo jsem volil chlupaté knedlíky s vepřovým. PePe z 98% nepozřel svou baštu, takže jsem ho vysvobodil. To byla má zásadní chyba mého dne, ale myslím že ta nejhorší.
Začíná pochod – známe cíl – Tlumaczów – kemp jak prase – říkal Filip. Dobrá motivace, která se pomalu cestou z Police do Suchého Dola začala pomalu vytrácet. Cesta do kopce byla nekonečná. Příjemný odpočinek u jezírka nad Slavným. Výměna totálně promočeného trika. Alkohol. Cesta do skal. Konečně z kopce, ale ne nadlouho. Tak tedy přes Božanovský Špičák. Takový kopeček 772m. Nemůžu, potím chlast a ten nášup, co jsem si dal o PePeho. On věděl, proč to nejíst. A ty fazolky byly tak dobré. Je mi těžko na zádech i v žaludku. Jsem poslední. Nemůžu. Furt do kopce. A konečně z kopce. Ikdyž nevím, proč se tak raduji. Nemůžu.
Kolena píchají, jak se do nich opírá přesmetráková váha. Nemůžu. Mám žízeň. Hospoda u lesa s chatkami nevypadá zle. Sedáme na odpočinek. Chlap volá jestli, nechcem pivo. Tak jo. Pivo Opat, to jsem dopad´. Ale každé pivo je dobré, když se dobře natočí. Jenže někdo prones, že to nesmí být první letošní pivo z posledního loňského naraženého sudu. Pravda, vypil jsem, jen abych neurazil. Pochvala pana hostinského neminula a šlo se dál. Božanov je kurevsky dlouhá vesnice. 300 stejných domů. Konečně náves.
Hospoda, pivo G jako křen a hned 2x. Cíl je vzdálen stále cca 8 km. Den se blíží k večeru. Odchod z boží hospody v Božanově. Směr je jasný – hraniční přechod OTOVICE. Cesta opět do kopce. Nemůžu, jsem poslední. Močení mě zdržuje a všichni se mi vzdalují. Střeva pracují. Nemůžu srát, už bych je nikdy nedohnal. Odpočívají na kopci. Neúčastním se a nasazuji tempo ze zoufalství. Směr Otovice – hranice – kemp – karimatka – spacák. Otovice. Můžu, mám na dohled hraniční přechod. Motivace obrovská a chuť na odpočinek ještě větší. Snažím se prosadit, cestu přes hranice. Neúspěšně. Začínám být nasraný a už zase nemůžu. Filip jde hledat ubytování u dobrých lidí. Newěřím, že něco najde. Ale přeci, támhle za potokokem je chlapík co nechá přespat cesťáky. Jdeme tam. Stále koutkem oka sleduji hraniční přechod. ¨
Při vstupu na dvůr koukám, že pan chalupník má úplně stejné auto jako Filip, a dokonce i stejnou SPZ. To je ale náhodička. Ten hoch, kterého jsem viděl přes potoky potu, které mi tekly přes oční bulvy byl také podobný někomu známému.
„No ty krávo, to je Filipovo auto, to je Pelíšek. Ty vole, to je snad sen.“ Nemůžu. Krb hoří jen pro nás, pivo jen pro nás, celá chalupa kurva pro nás. No ty vole, nemůžu – to pochopit, co se to sakra dějě. To jsem cestou někde chcípnul a tohle je cesta do ráje? Jestli ano, tak to je konec cesty.
Sprcha na trojce mi vyhnala přeludy z palice, omyla špínu. Už jsem přestal vnímat i pohyby sprchové kabiny, která stála prostě ve výklenku, bez jakéhokoliv ukotvení. Bylo to jak raketa natěšená na start. Chlapi ji nazvali BAJKONUR.
Sice stále nemůžu, ale už se jen hýbat. Pivo, buřty, alkohol, muzika, zpěv. To je nářez. Je nás 8. Usínám asi někdy v noci, ale tentokrát ne na stole, jako obvykle. Našel se můj nástupce.
Je ráno. Nemůžu. Otevřít oči – bolí mě výčka, mluvit, vstát. Nakonec stejně musím. Tlakový hrnec je přesný. Nemůžu – všechno včetně vlasů a chlupů mě bolí. Snídaně – výtečná, sladká. Plán na den – volíme okruh přes Hvězdu. Jedeme autem – na místo výstupu – je svatba – špatně parkujeme. Kiosek otevírá – pivo, gulášovka, krajíc chleba za 3 káble. Pepe je teta Máňa z Čáslavi a snaží se protekčně něco vysomrovat.
Pán s pejskem říká, že je to na Hvězdu pro nováčky ta čtvrt hoďky. Ulevil jsem si. Úleva mizí při cestě ke kapli Pany Marie, která je na začátku. Zkouším couvat do kopce, abych zmátnul mozek, že jdu z kopce. Nemůžu, jdu s Pelíškem. U kaple začínají schody do nebe. Je jich přes 400. Romana chytají záda. Nemůžem. Chlapi utekli sto metrů do dálky a pětset do výšky. Pán s pejskem nás předběhl a pravil, že až neuvidíme kapličku, tak budem v polovině. Kapli jsem viděl zcela zřetelně. Polil mě studený pot. Vrchol – nádhera – nemůžu. Jdeme po vrcholu. Takový pěkný kros mezi skalami. Líbí se mi to. Skalní divadlo, Supí hnízdo, NÁDHERA.
Cesta k autu, hurá. Lituji lidí, kteří jdou opačným směrem, ale zároveň jim to přeju. Beztak jsou to všichni svazoví turisti, a kdyby byl svaz co k čemu, tak sem vyfrknou kabinovou lanovku s občerstvením.
Cesta dolů. Dobrá. Nemůžu. Kolena a vlk se ozvali. Jdu s Pelíškem. Cestou jsme použili tolik vulgarismů, že plánujeme zpracovat a vlastním nákladem vydat knihu s názvem Zkurvená turistika.
Nakonec jsme dorazili k autu a konečně odjeli do luxusu. Sprcha, gril, udírna, mramor, chlast, zpěv. No prostě extáze. Tímto končím, UŽ ZASE NEMŮŽU, BOLI MĚ OČI, PRSTY A MÁM Z TOHO ZASRANÝHO TEPLA ZASE VLKA.
PÁNOVÉ DĚKUJI
Ministr práce v.r.